Kdybych se teď mohla vytratit, neváhala bych ani minutu. Stát na prahu vlastního domu a bát se toho, že mě nepustí dovnitř. Každý, kdo právě sleduje hlavní zpravodajství ví, co jsem provedla. A pro moji rodinu to bude o to těžší, když jim řeknu, že za věechna zvěrstva můžu já. Nechala jsem se stáhnout posedlostí dopadnout a potrestat toho proradnýho mizeru, že jsem si vůbec nuvědomila, co se kvůli tomu ze mě stává. Všechno začalo tak nevinně. Noční honičky, vzdálené pošťuchování, sem tam jsme se porvali. Dnes to překročilo všechny meze. Nevím, co mě mohlo vyprovokovat natolik, že jsem zdevastovala téměř celé město. Desetitisíce lidí jsou zraněných, další stovky mrtvých a ten malý zbytek je přinejmenším traumatizovaný. Ulice do rána lehnou popelem. Jsem ze sebe znechucená a zklamaná. Už nemám kam jinam jít. Pořád si najivně myslím, že mě rodina miluje natolik, že mě ani kvůli katastrofě nezavrhne. V hlavě si přemítám různé situace, které by se těď mohly odehrát. Vyjde ze dveří máma a nechá mě se vybrečet na jejím rameni nebo táta, který se mi automaticky vysměje do obličeje za další věc, kterou jsem zvorala. Ještě mám čas utéct a nechat potupu ruku v ruce se selháním a nasledujícíma nekonečnýma pletkama s policií za sebou. Vystavím se nekonečnému utíkání sama před sebou a pak neklidně a bez rozloučení umřu. To je fajn konec ne? Nebo skočím před televizní kamerou z mrakodrapu, ať všichni vědí, že se ode mě už nemusí ničeho bát. Opravdu jsem se snažila, jenže vesmír to chtěl nejspíš okořenit hodně velkou porcí zahořklého pepře. A jak tak stojím v posledních cárech “superhrdinského” obleku, vůbec si nevšimnu, že vchodové dveře domu se otevírají. V nich stojí oba rodiče v slzách. Mezi nimi se vydere můj malý bráška. Vystrašený k nepoznání. “Jsi v pořádku?” zeptá se a já se nezmůžu na víc. Než na totální výbuch slzavých vodopádů.